nĚCO O MĚ A MÝCH PSECH

Psi byli moji velkou láskou již od dětství. Mazlila jsem každého sousedovic psa, krmila je šunkou, kterou pak táta při večeři marně hledal v lednici, a občas jsem nějakého chodila i venčit. Jen toho svého jsem nikdy neměla. Prý by byly všude chlupy - to byl ten největší argument, proč si do bytu nepořídit psa. A tak jsem mazlila bratránkovy 3 dogy, hrubosrstého jezevčíka Bobíka, kterého se ujala má babička a který byl nenapravitelný tulák, či Terinku od sousedů, která mě vždy oblízala od hlavy až k patě. Argumenty proti se však našly, i když jsem chtěla papouška, křečka či rybičky. Až v mých 13 letech jsem si vyprosila andulku, a to byl zásadní zlom v naší rodině. Honzík, jak jsme mu říkali, byl od začátku právoplatným členem rodiny a mí rodiče mě překvapili láskou a něhou, kterou k němu projevovali. A Honzík nám to oplácel mírou vrchovatou. Strašně rád se koupal, byl přítulný, miloval škrabkání na krku a zvuk lidského hlasu. Když jsme mluvili, položil si zobáček na naše rty, přivřel oči a zaujatě poslouchal. Jen občas, když jsme zvýšili hlas, tak pěkně klovl. Velice brzy se naučil mluvit a jeho slovní zásoba byla skutečně bohatá. Asi největší hláška, která nás vždy pobavila, byla "Týýýý Stančíku!" 

Bohužel asi ve třech letech začal Honzík chátrat. Postupně ztrácel svou životní energii, často nám ležel na hrudi s roztaženými křidélky a spal, občas dávil zrníčka. Chovatel andulek nám doporučil pořídit mu samičku. Lorinka však byla úplným opakem Honzíka. Na nás si nikdy nezvykla, byla bojácná a poplašená. Honzíka klovala a otravovala a on se před ní zoufale schovával. Museli jsme tedy pořídit druhou klec, aby si odpočinul. Honzík chátral dál. Občas do něčeho narazil, občas při přistávacím manévru spadl. Zemřel mi v ruce ve svých čtyřech letech v den, kdy má maminka slavila 40 let. 

Lorinka si na nás ani potom nezvykla a zemřela nečekaně asi rok po Honzíkovi.

Přestože Honzíkova smrt stále bolela, již jsme si natolik zvykli na nějaké zvířátko, že se nám náš byt zdál najednou prázdný a smutný. A tak, když mi bylo 18, jsme se s bráchou rozhodli pro psa. Mamku jsme přemluvili okamžitě, tátu šel bratr "zpracovat" do hospůdky a druhý den byl doma náš první pes Denny. Vzali jsme si ho od známé, která má v Ostravě chovatelskou stanici jorkšírských teriérů. Bylo mu již 5 měsíců, ale u nás si zvykl okamžitě. A zatímco my ho s bráchou podle domluvy do postele nepustili, již druhou noc spal vesele s mými rodiči. Přestože jsme byli nezkušení, brzy uměl základní povely a od mala chodí venku bez vodítka, drží se pěkně poblíž. Absolvovali jsme s ním dvě výstavy, které však protrpěl. Nenáviděl pózování na bedně, jakékoliv fotografování prudce nesnášel a dodnes mu to zůstalo. A protože mu nevyrostl spodní zoubek, při vystavování se tvářil jako by snědl ropuchu a navíc neměl valné úspěchy, nechali jsme ho uchovnit a s výstavami přestali. Odpadla tak i náročná práce s péčí o srst.

Denny se stal miláčkem mých rodičů a postupně zaplnil tzv. "prázdné hnízdo" - bratr odešel za prací do Prahy a já šla studovat do jiného města. Z Dennyho se postupně stal mazánek, který je mými rodiči úzkostně opatrován. Také se z něho bohužel stalo klubíčko nervů - zvuk vrtačky či mixéru, nečekané bouchnutí u sousedů, výměna oken, petardy - vše okamžitě vyprovokuje děsivý třepot jeho malého tělíčka. Od cizích lidí na sebe sáhnout nenechá, s ostatními psy (kromě feneček jorkšíra) se zásadně nekamarádí. A Štěka s Barnabášem trpí při našich návštěvách jen z nutnosti. Já ho však podezřívám, že má kluky rád, jen by bylo pod jeho úroveň dát to najevo.

Během navazujícího magisterského studia jsem si našla partnera a po měsíci jsme si pořídili Štěka. Chtěli jsme hnědého labradora jako mazlíka, takže jsme - nezkušení - hledali psa bez PP. Našli jsme paní poblíž Vyškova na Moravě, která měla již poslední, tříměsíční štěňátko z osmi. Přestože se mi tam od začátku nelíbilo a přestože nebylo vše tak jak by mělo, pejsek s tak smutnýma očima a tak bezmeznou radostí, že vidí člověka, byl náš. Štěňátko bylo v lednu v kotci venku, bez sourozenců a odděleno od matky. Když ho paní vypustila, mohl se zbláznit radostí. Evidentně ho dlouho nikdo nepohladil. Byl jako pytel blech, nevěděl co dříve dělat, aby ho někdo pohladil. Zkontrolovala jsem mu uši, oči, zuby, varlata i srst a vše bylo v pořádku. Jen to bříško - to nebylo bříško, ale soudeček. 

Cesta domů byla veselá. Protože jsme ještě neměli auto, jeli jsme autobusem do Brna a poté MHD. Štěk nebyl zvyklý na obojek ani na vodítko. Skoro celou cestu jsme ho nesli. Doma si však zvykl rychle, byl naučený být sám, takže mu naše společnost dělala dobře. První noc byla podle očekávání divoká. Jeho bříško vydalo svá tajemství a Štěk noc prozvracel a průjem byl nekonečný. Poté se však vše ustálilo a soudeček zmizel. Štěk byl od malinka hubený, a zůstalo mu to dodnes. Jsem za to však ráda, většina labradorů, které potkávám, vypadají jako váleček na nožičkách.. Na jeho atletické postavě se nejspíše také podepsalo onemocnění ledvin, které jsme odhalili na jaře 2011.

Měsíc jsem byla s prckem doma, a mezitím si našla při škole práci. Od února jsem dojížděla do Vyškova na Moravě, kde jsem pracovala v neziskové organizaci jako speciální pedagog. A od druhého dne se mnou jezdil také náš čtyřměsíční pejsek. Od štěněte tak byl dobře socializovaný a obrovské zkušenosti získal v práci, kam se mnou každý den docházel. Naše organizace poskytuje sociální služby, a jako jednu z aktivizačních metod nabízíme canisterapii. Štěk tedy docházel k seniorům, k dětem zdravým i postiženým. Jeho láska k lidem mu zůstala a je skvěle využita.

Po roce, kdy jsem se věnovala jen škole, jsem se do této organizace vrátila, a Štěk, který mezitím složil canisterapeutické zkoušky, se mnou. Také já jsem si udělala jednosemestrální kurz v rámci celoživotního vzdělávání na Masarykově Univerzitě. A protože mi jeden pes nestačil, pořídila jsem si dalšího chlupáče. Původně jsem chtěla border kolii, pak jsem však na psí louce potkala Dora - štěně australského ovčáka barvy red merle. Láska na první pohled. 

Po pečlivém mapování chovatelských stanic v ČR jsem si vytipovala ty nejlepší a štěně si zamluvila. A jak to dopadlo? Stačí kliknout na jméno Ballou Srdcové Eso.